Bez čtenářství nebude čtení
Od loňska si některé školy začaly vytvářet a provádět projekty, které mají žákům a učitelům pomoct se čtením. Žákům, aby vůbec četli, aby rozuměli tomu, co čtou, a aby chtěli číst. Učitelům, aby dokázali dětem pomoci se čtením písmen a vět, aby je naučili postupy, kterými se dochází k porozumění čtenému textu, aby uměli předkládat četbu jako něco zajímavého a potěšitelného.
Vývoj techniky i poměry kulturní opravdu pokročily natolik, že i louskání písmenek a chápání vět dělá dětem potíže tak vážné, že se jen stěží dokážou dočíst v zadání úlohy z fyziky toho, co vlastně mají zkoumat a konstruovat, v matematice nevypočítají slovní úlohu proto, že nechápou situaci, kterou jim někdo v zadání vylíčil, a nechápou, na co se jich úloha ptá, a když se mají z učebnice naučit nějakému vysvětlení přírodních procesů nebo se poučit o tom, jak jednat v osobním životě – vysoké procento dětí vzdává snahu po prvním chabém pokusu.
„To máš z toho, že pořád dřepíš u televize“
Měli bychom s nimi mít soucit: jsou v podobné situaci, jako když my normální dospělí máme v přiznání k dani z příjmů číst změť speciálních termínů, odkazů na nedostupné vyhlášky, otázek po okolnostech, u nichž netušíme, o co by šlo. Tak nám to úřednicko-finančnické mozky nasypaly do formuláře a vylepšily to „návodem“. Kdo jste od dětství dyslektici nebo dyskalkulici, znáte tu zoufalou bezmoc tváří v tvář textu, výkazu, formuláři, o které ostatní lidé nemají ani potuchy, a dokonce ji ignorantsky popírají.
Dnešní děti nemusejí mít dys-potíže, a přece je pro mnohé z nich čtení utrpením a tomu se denně hledí vyhnout asi tak jako dospělí daňovému přiznání jednou ročně. Okolo dnešních třicátníků se před dvaceti lety, když byli na prvním vrcholu svého čtenářství ve třetí třídě, téměř nevyskytovaly počítače, digitální hry, televize byla mnohem pomalejší a ve sdělování ještě pořád vládlo slovo nad obrazem. Dnešní mládež a mladí dospělí však už ke čtení, k psaní a k souvislému mluvení či poslechu neměli možnost přivyknout. Odcizení písmu a slovu ve jménu zvuku a obrazu se děje samovolně, žádné dítě za něj nemůže („to máš z toho, že pořád dřepíš u televize...“). Informace okolo dětí létají rychleji, hustěji a méně verbálně. V kvaltu se předávají jen krátké zprávy, protože na pochopení delšího sdělení není trpělivost.
Dokud je brána intelektu otevřená
Tresty nepomáhají – to už ví každý, ale obvykle nepomáhá ani dosavadní výuka – a to si uvědomuje málokdo. Výzkumy u dětí na konci ZŠ ukázaly, že sezení u počítače neznamená úpadek čtenářství – na síti je velmi mnoho psaného, a tedy i čteného textu, děti tam komunikují písemně, a dokonce nejen v mateřštině. I proklínané SMS jsou pořád ještě psaním a čtením. To, co děti odlákává od četby, je intenzita a bezprostřednost zážitku z videa, z počítačové hry, z „chatu na netu“. A ovšem to, že prodejná mediální lákadla míří přímo do srdce: pečlivě nabízejí dětem přesně to, co je na dlani, na jazyku, na první pohled. Nějaké hloubání? Nějaké čekání, až mi dojde smysl sdělení? S tím běžte do háje.
Dítě, které nás jako rodiče a učitele už umí poslat do háje, patrně už pro četbu nezískáme. Vědomě si půjde za radostmi, které ho nestojí námahu. Je hřích nenaučit dítě dobře číst v primární škole, dokud je poddajné, vzpouzí se mnohem méně úspěšně a dá se snadno nalákat k učení i čtení, protože zvídání je jeho přirozenost. Je hřích, že tolik rodičů „nemá čas“ číst svým předškolákům každý večer, když děti tak přirozeně a věrně kopírují své nebližší. Možná se takové dítě v dospělosti dostane do situací, kdy si uvědomí, že by bylo dobré umět přemýšlet, umět se dobrat významu, který neleží na povrchu – například v manželství nebo v podnikání. Jenže takové složité funkce intelektu, jako je hledání smyslu cizího sdělení nebo přemýšlení a formulování toho, nač jsem přišel, to se nikdo nenaučí naráz a v dospělosti už na to vůbec je málo času. Pokud necháme děti v předškolním a raném školním věku prošvihnout dobu, kdy by mohly přivyknout tomu, že čtení je radost, že čtením se dá přijít na mnoho zajímavých věcí a že při čtení se dá bezvadně užít si s kamarády, budou mít za pár let, třeba jako učni, potíž pochopit návod k ostření motorové pily, nebo se dokonce zaučit v ovládání kopírky.
Od Robinsona k funkční gramotnosti? To je fakt!
Funkční gramotnost (tedy schopnost přijmout zvnějšku informace hbitě, v pořádku a správně si je zařadit) totiž využívá v mozku stejných procesů jako čtenářství knížek. Luštit diletantsky napsaný návod na instalaci tiskárny, to znamená překonávat autorovy evidentní, ale nevyluštitelné chyby podobnými strategiemi, jaké jsme se naučili, když jsme četli Robinsona a nevěděli jsme, co znamená který název plachty. Naučili jsme se maličko si počkat, aby se nám v další četbě ukázalo, zda nám neznámé slovo bude opravdu scházet, nebo zda se to dá pochopit z kontextu a z připojeného obrázku. Ten, kdo se neumí v románu dočíst toho, jak se vyvíjel vztah milenců od počáteční lhostejnosti až k závěrečné zhrzené nenávisti, sotva dokáže vyčíst z příručky delší a složitý postup práce. Ovšem i dnes je ještě pár zaměstnání, kde je možné být tupý, ale koho by bavilo celý život vybírat parkovné? A koho to uživí?
Cesta k lepší budoucnosti
Strategií, postupů, vyučovacích metod, kterými se dají i děti z málo podnětných rodin dovést k čtení, existuje mnoho, ale u nás je zná málokdo. Většinou jsou totiž zapuštěné do širších souvislostí – nestačí dvakrát týdně zadat něco k četbě a zkontrolovat čtenářský deníček. Účinná výchova k čtenářství mění celý život třídy a školy. Pro mnoho škol je nemyslitelné, že by třídy, chodby, výuka mohly být „prosyceny knížkami“ – prostě knížky nemají, do tříd je nedají, čas na četbu nevyhradí. Četba je intimní záležitost, v níž čtenář nasazuje svůj život: sice o něj nepřijde, ale musí ho dát všanc, aby to, co se děje v knížce, a to, co se děje v jeho životě, se mohlo setkat, porovnat, posoudit. Zážitek z četby, třebaže je také intimní, potřebuje být citlivě, ohleduplně a radostně sdílen s ostatními, kdo čtou zase něco svého. Ale v mnoha školách se prostě nedá vyjít ve třídě se zážitkem. Jednak by se druzí posmívali, jednak by se nestihlo probrat látku.
Teď, když školy sepisují svůj ŠVP, mají příležitost odbednit cesty ke čtenářství svých žáků, a tak jim otevřít i cesty ke vzdělání ve všech oborech. Ale je také možné zatarasit rozvoj intelektu a citu dětí učebnicovým učivem, zkoušením a známkováním, státními i školními testy. Čtenářství je jednou z cest, kterými se ve škole mohou vyvíjet budoucí zodpovědní voliči a lidé, kteří se postarají o sebe, o své bližní i o budoucí učitelské platy. Převyprávění děje nebo odříkání jmen autorů takovou cestou není. Číst se musí ve všech předmětech. Jen vědět jak. Školy, které investují námahu (a obvykle evropské peníze) do sebevzdělání v rozvoji čtenářství, si usnadní učitelskou práci, pomohou dětem a navíc – číst knížky je radost.
Ondřej Hausenblas, Kritické myšlení
Čtou nebo nečtou? A co, a jak?
Proč děti nečtou?Protože jsou dnes ovlivněny počítači, televizí a čtení berou jako ztrátu času. Je to skutečně kvůli tomu? K článku PhDr. Ondřeje Hausenblase vám pro ilustraci panujících názorů přinášíme odkaz na diskusní fórum na www.ceskaskola.cz. A zdaleka se to netýká pouze češtinářů! http://www.ceskaskola.cz/poradna/SubChild.asp?Qst=45154&Main=70